wz






Neoficiální stránky železniční stanice Praha Masarykovo nádraží
| Hlavní strana| Poslední aktualizace: 11.06.2007

Švýcarsko 2004


Fotky si kliknutím můžete zvětšit
© Marek Hupka a Zdeněk Štecher, 2004.
Všechna práva vyhrazena.


V říjnu roku 2004 jsme se vypravili na podzimní výlet do Švýcarska. Letošní výlet byl poněkud odlišný, protože na rozdíl od předchozích let (více zde ) jsme nocovali v Berghaus Klondike. Sestavu jsme oproti loňsku obohatili o Zdeňka Štechera. Takže celá sestava Marek Hupka, Miloš Zelený, Filip Komanec a Zdeněk Štecher.

Začátek výletu byl stanoven opět na pondělí tentokrát 11. října. Sraz byl v Praze Holešovicích. Hned úvodu jsme museli řešit více jak dvouhodinové zpoždění vlaku z Německa. To jsme vyřešili; kde jinde než v nádražce. Po příjezdu očekávaného vlaku jsme usedli a Filip vybaven notebookem, nám promítl pár fotek z poslední akce. Pak jsme se podívali na nějaký film. Cestou se řešil program celého výletu, no cesta do Vídně uběhla naprosto v pohodě. Následovala Vídeň a to přesun z nádraží Südbahnhof pomocí S-Bahn a metra na nádraží Westbahnhof. Ve vlaku jsme úspěšně povečeřeli a opět nastoupil notebook a film. Někteří okamžitě usnuli, Zdeněk po skončení filmu, který skoro celý prospal prohlásil: "Film skončil, jde se spát". Tím pobavil a šlo se spát.


     

Ráno než vlak překročil rakousko-švýcarské hranice se Zdeněk aktivně ptal na program dnešního dne. Byl mu sděleno, to neřeš, čímž byl záměrně udržován v napětí. Pak ovšem to nevydržel a chopil se iniciativy. Prohlídka Lucernu a pak ubytování. Tak se i stalo. Bohužel se nevyčasilo, prostě pro nás Švýcarsko pěkné počasí opět nepřipravilo.

Luzern - Hlavní město stejnojmenného kantonu se 68 000 obyvateli na břehu Vierwaldstättského jezera, do kterého se vlévá řeka Reuss, která protéká městem.

Prohlídku jsme začali u přístaviště lodí, a Kongresového domu. Pak jsme šli proti proudu řeky Reuss na Speuerbrücke (po cestě nás u Kapellbrücke zaujalo utopené kolo), kde se Zdeňkovi moc líbilo, protože v Lucernu ještě nikdy nebyl. Zvláštní zájem vzbudila elektrárna, která je na konci tohoto mostu. Ostatní zaujala holka, která čistila česle. Pak jsme pokračovali prohlídkou hradeb s baštami z let 1350 - 1408. Zvláštní zájem vzbudila věž s hodinami, jejíchž závaží jsou kameny. Svačinka pod hradbami ve společnosti býků se taky vydařila. Následoval sestup k umírajícímu lvu vytesaném ve skále, připomínající hrdinskou smrt švýcarské gardy francouzského krále Ludvíka XVI. Zpáteční cesta vedla centrem ke staré radnici a zpátky přes Kapellbrücke na nádraží.


     
     
     
     
     
     
   

Následoval přesun dráhou LSE (platí FIP SP) do Obermattu, kde stojí Berghaus Klondike. Pan majitel Jarda Stejskal nás přivítal na Klondiku a naše výprava byla nazvána osada Vláček 10. Ubytovali jsme se a vyrazili jsme vlakem do Engelbergu. Jarda nám doporučil cestu pěšky, ale Marek byl proti, pěšky půjdeme až dolů, bude to jistější. Zvolili jsme dobře. železnice se změnila z adhezní na ozubenou a stoupali jsme 212 promile stoupáním k Engelbergu.

Engelberg - Rekreační středisko a klimatické lázně se 4 000 obyvateli, 1023 m. n m. vystavěné pod vrcholem Titlis, okolo benediktinského kláštera založeného roku 1120. Současnou podobu získal klášter až v době baroka.

Zpět jsme se vydali pěšky podél řeky Engelberger Aa, přezývané Jardou Yukon. Cesta trvala 1,5 hodiny a celou cestu mrholilo. Podle kamenů v řece jsme s respektem obdivovali sílu hor, když padá lavina. Před Obermattem jsme se zastavili u lanovky, která vede na protější horu, lanovka (resp. výtah) je jen pro náklad a funguje na vodu, jak nám posléze vysvětlil Jarda Stejskal.


     
   

Večer následovalo přivítání na Klondiku i s obřadem.


     

Druhý den začal v půl sedmé ráno a v sedm hodin odjížděl vlak do Lucernu, kde jsme přestupovali na vlaky směr Olten a Lausanne. Do olympijského města Lausanne jsme dorazili po 10 hodině.

Lausanne - hlavní město kantonu Vaud se 129 000 obyvateli postavené terasovitě nad Ženevským jezerem. Nejnižsí nadmořská výška je 374 a nejvyšší 664 metrů nad mořem.

Dominantou města je katedrála P. Marie (Notre Dame) z let 1173 - 1876, která je považována za nejkrásnější stavbu Švýcarska. Z vnějšku zaujme především portál z 16. stol. a tzv. Apoštolská brána ze 13. stol s četnými plastikami. Po cestě k této katedrále jsme ovšem potkali ještě jeden kostel, který nás zmátl. Omyl se nakonec vysvětlil a pokračovali jsme dále do kopce okolo radnice a pak krytým schodištěm ke katedrále. Nedaleko od katedrály stojí hrad a prefektura. Po prohlídce této části města jsme se vrátili zpět k nádraží a nastoupili jsme do lanovky, která jede do čtvrti Ouchy, ležící při Ženevském jezeře. Miloš nechtěl obětovat 2 CHF, tak šel radši pěšky. To samozřejmě nestihl, tak šel jenom do půlky cesty. Prohlídli jsme si přístaviště, kde jsme se vyfotili (v pozadí bývalý zámek, dnes hotel), prošli jsme se po promenádě (konal se Olympijský den), kde si děti mohly vyzkoušet různé sporty, namátkou ragby, snowboarding, hokej, házenou. Náš cíl byl jasný, a to fotka se sochou našeho olympionika Emila Zátopka. Ta je umístěna hned u v chodu do Olympijského muzea.


     
     
     
     
     
     
 

Následoval přesun do Vevey, kde žil a je pochován Charlie Chaplin. Připomíná to i socha na promenádě. Tady v přístavu byl naplánován i oběd, který nám znepříjemňoval pes, který žral všecko. To se Milošovi nelíbilo, tak radši nejedl a řádně to komentoval. Čekání na loď do Monthey bylo neúspěšné, protože Miloš se špatně podíval a loď jezdila jenom soboty a neděle. Nestihli jsme ani výlet na Rochers de Naye, protože by jsme nestihli poslední vlak do Obermattu. Miloš to ovšem těžce nesl a nadával na hajzly. Stal se tak největším potížistou. Následoval přesun zpátky do Klondiku, kde jsme dorazili něco po osmé hodině. Večer jsme naplánovali výlet na další den a poseděli u basy piva.


     
 

Třetí den jsme vyjeli o hodinu později, čili v osm hodin a naplánováno jsme měli Brienz, Interlaken, Thun a Bern. V Hergiswillu jsme přestoupili z LSE na Brünigskou dráhu a ta nás dovezla do Brienzu.

Brienz - městečko se 3 000 obyvateli na břehu jezera Brienzer See v nadmořské výšce 570 metrů. Nad městem se tyčí hora Brienzer Rothorn (2350 m. n m.), kam vede ozubnicová železnice (neplatí FIP - jízdné 72 CHF). My jsme však nasedli na loď směr Interlaken (lodní společnost BLS).

Počasí nám kupodivu přálo, svítilo sluníčko jen občas se přehnal nějaký mráček.


     
   

Při vplouvání do Interlakenu se nám na chvíli ukázala Jungfrau, Marek ji stačil vyfotit, ale v zápětí ji mraky přikryly a už nám ji neukázaly.

Interlaken - město s 5000 obyvateli, vybudované na náplavkách jezer Thuner a Brienzer See, středisko kultury a zimních sportů.

Prošli jsme městem z nádraží Ost na West, po cestě jsme vyfotili Japonský park, vybudovaný jako poděkování Japoncům. Na třídě Hohenweg (u fontány) se měl otevřít jeden z nejkrásnějších pohledů na masív Jungfrau. Nám se ovšem otevřel pohled na mraky, což Zdeněk těžce nesl a vzpomněl si na svůj úděl, kam jede Bobr, tam jdou všechny poruchy počasí.


     
   

Z nádraží West jsme pokračovali do Thunu, Miloš s Filipem se rozhodli vrátit se zpátky a jet do Engelbergu, kde bylo hezky. Nám sice počasí nepřálo, ale viděli jsme něco navíc.

Thun je město se 33 000 obyvateli, s četnými historickými památkami. Dominantou je hrad z roku 1191, později několikrát upravovaný. Je to jediná úplně zachovaná donjonová stavba na území Švýcarska. Při procházce městem pak zaujmou měšťanské domy na Hauptgasse s převislými střechami a chodníky vysoko nad vozovkou a ozdobené květinami a krytý dřevěný most z roku 1862.


     
 

Bern - hlavní město Švýcarska se 141 000 obyvateli, postavené na ostrohu řeky Aary vysokém 35 - 40 metrů.

Nejvýznamnější stavbou historického jádra je katedrála sv. Vincence s nejvyšší věží ve Švýcarsku, v okolí je terasa s výhledem na řeku. Nedaleko odtud je Radnice z let 1406 - 1416 s kašnou z roku 1542. Z opevnění se dochovaly Käfigturm a Zytgloggeturm (brána v letech 1191 -1250) s orlojem z let 1527-1530. Dále pak jsme prošli okolo spolkového domu a kasina.


     
     
 

V pátek jsme se rozhodli pro výlet do Kantonu Ticino. Zpočátku se zdálo, že počasí nám bude přát ovšem za Gotthardským průsmykem bylo zataženo a deštivo. Navštívili jsme Locarno, Lugano a Belinzonu.

Locarno je malebné město při břehu jezera Lago Maggiore s 15 000 obyvateli, pro mírné klima vyhledávané k rekreaci.

Jeho malebnost zvyšuje i středomořská vegetace. Po procházce městem jsme nasedli na vlak a směřovali zpět do Bellinzony.


     
     

Belinzona je správní středisko kantonu Ticino a je postavena v místě, kde šly uzavřít přechody přes tři průsmyky (Sv. Gotthard, San Bernardino, Lukmanierpass). Dominantou jsou tři hrady ze 13. století.


     
     

Následovalo Lugano - město se 33 000 obyvateli, při jezeře Lago di Lugano.

Sešli jsme kolem katedrály San Lorenzo k břehu jezera, kde stojí klasicistní budova radnice. Protože opět začalo pršet prohlídka netrvala dlouho a lanovkou jsme vyjeli zpátky na nádraží. Večer následovalo loučení s Berghaus Klondike a Jardou Stejskalem.


     
     

Následovalo balení věcí a příprava na zpáteční cestu do Čech. Vstávali jsme poněkud pozdě, vzhledem k večeru. Dopoledne nám Jarda ještě ukázal kde spí Obr, proto se městečko nazývá Obermatt a po rozloučení jsme se vydali na cestu.


     

Po cestě jsme se zastavili v Lucernu, kde bylo hezky a konečně jsme vyfotil pár fotek za slunce. Fotoaparáty cvakaly už ve vlaku do Lucernu. Jako poslední byla zastávka ve Winterthuru, což je jedno z největších švýcarských měst, kde jsme nakoupili suvenýry domů a vyfotili duhu.


   

Ještě musím zmínit příhodu s vlakem, kdy Miloš nechtěl cestovat na sedačku jako při cestě tam, tak jsme jeli Vlakem do Bregenzu na noční euronight Austria.com, kde byl jeden vůz kupé. Tento vůz však byl plně místenkován, tak jsme jeli stejně a sedačku, což Miloš kritizoval do nástupu fotbalových fanoušků, řádně upravených alkoholem. Jinak cesta do Linzu proběhla docela v pohodě. Z Lince jsme jeli osobákem do Summerau, kde jsme přesedlali na náhradní autobusovou dopravu do Rybníka. Nutno dodat, že nikde po nás nikdo nechtěl pasy, jenom při zpáteční cestě česká pasová kontrola sebrala celému autobusu pasy a na hranicích jsme čekali 20 minut. I přes tuto nepříjemnou tečku se výlet vydařil.